• senator@hraba.cz

Před 73 lety proběhl „Vítězný únor“. 25. únor 1948 byl definitivní tečkou za pokusem hlavně Národních socialistů a lidovců vrátit poválečný život do idealizovaných kolejí první republiky.

Ústavněkonformním způsobem tak došlo k upevnění dominance KSČ. Nastalo období, kdy docházelo k vyhánění z práce, cílené kriminalizaci a ničení životů. Nebylo v naší historii po zásadních dějinných změnách poprvé ani naposledy.

Cesta k tzv. Vítěznému únoru začala o mnoho let dříve – už v roce 1943, kdy Edvard Beneš odjel přes nevoli Američané a Angličanů do Moskvy a podepsal tam se Sověty smlouvu o spolupráci. V Jaltě už se o nás vůbec nejednalo. Svou cestu jsme si zvolili sami. Ale jinak než jak to provedli Finové nebo Rakušané.

Bylo by ale nespravedlivé házet všechnu vinu na Edvarda Beneše. Sám prohlásil, že jeho životním úkolem bylo bojovat proti Hitlerovi. V únoru 1948 tehdy vážně nemocný prezident Beneš nechtěl připustit občanskou válku.

I proto se nakonec rozhodl demisi ministrů přijmout. A tady je další historické „kdyby“. Pokud by demisi podali i ministři za sociální demokracii a Jan Masaryk, který podle své přítelkyně chtěl zůstat ministrem zahraničí, aby se později mohl dostat do Británie, padla by celá vláda. A byly by vypsány nové volby – a podle dobových průzkumů by v nich KSČ rozhodně nedosáhla takových úspěchů jako v roce 1946.

O únorových událostech se na vesnicích lidé dozvídali z rozhlasů. Paradoxem je, že je i budoucí kulaci a černí baroni vítali. Pár let po válce a půlrok po strašném suchu léta 1947, které zamávalo s úrodou, se „konečně něco dělo“.